Vánoční koncert Brusinek očima sboristky

Jsou tři hodiny odpoledne. Stojím před svým šatníkem a hledám něco černého. Domluvili jsme se, že půjdeme všichni v černém. A k tomu nějakou barevnou šálu. Vyhrála to ta hedvábná batikovaná. Ještě vytáhnout štrůdl z trouby, vyrovnat pár kousků cukroví do krabice a připomenout dětem, aby si vzaly punčocháče (v kostele bude chladno) a nezapomněly se učesat. Bořek s nimi dorazí později. Doufám, že se do té doby trochu vzpamatuje, přepadla ho nějaká chřipka. Spolkl acylpyrin a prolévá se čajem. Bude mít na starost stolek s občerstvením. Musím běžet, ve čtyři máme sraz před kostelem.

Je 12. prosince 2009. Podzim v Bruselu byl spíš teplý a slunečný, ale tahle sobota se od rána tváří mrazivě a pošmourně. Tím lépe! Počasí jako stvořené pro vánoční koncert. Můj první koncert. Zpívám s Brusinkami teprve necelý rok. Loňský vánoční koncert jsem sledovala ještě jako divák.

Vyrážím z domu na poslední chvíli a povzbuzuji se, že ke kostelu sv. Petra (Woluwe St. Pierre) to mám přece kousek: stačí seběhnout naší ulicí dolů, pak přejít avenue Val d´Or a pokračovat rue de la Cambre pořád dolů a na konci ulice doprava a hned doleva. Jsem ale vážně nenapravitelná optimistka! Zas takový kousek to není, dobíhám v 16.15, zatímco většina sboru už je na místě.

Kostel je prochladlý, ale přívětivě světlý a u vchodu se během půlhodiny objevují tři obrovské jedle. Pan farář myslí na všechno!

Měli bychom začít zkoušet. Kolem páté přijdou všechny děti, které budou také zpívat několik písniček, tak abychom si do té doby stihli projít náš program. Někdo navrhl, že bychom mohli nastoupit ve dvojstupu hlavní uličkou od vchodu kostela až k oltáři, každý se zapálenou svíčkou v ruce. Mohlo by při tom být zhasnuto! Všeobecný souhlas.

Najednou je pět. Děti jsou tady. Zkouška běží podle plánu. Bořek s Olou u vchodu připravují vařič a ohromný hrnec na svařené víno. Na stole přibývá dobrot: krabičky s cukrovím, Evina velkolepá vánočka („nějak mi v té troubě narostla“), štrůdl 100x jinak. Hlavně, aby vůbec přišli nějací diváci, jinak to budeme muset všechno vypít a sníst sami! V Bruselu se ten den sešlo několik akcí pro krajany. Beseda má tradiční pečení vánoček, Slovenská katolická mise předvánoční program na celé odpoledne. A my letos navíc zpíváme v kostele, který je dost zastrčený a sotvakdo ho zná.

Jak se tak blíží začátek koncertu, je zřejmé, že naše obavy jsou zbytečné. Od půl šesté se kostel začíná plnit, lidé ochutnávají, popíjejí, prohlížejí si nástěnku o hospici Dobrého pastýře v Čerčanech u Prahy, jemuž chceme věnovat vybrané dobrovolné vstupné. Peněz v košíčku vůčihledně přibývá, ačkoli velká část posluchačů mluví francouzsky, vlámsky, polsky a dalšími jazyky, a Čechy jsou pro mnohé pojmem dosti vzdáleným. Pan farář a farní rada udělali zřejmě velkou propagaci mezi místními a přišlo jich opravdu hodně. Češi a Slováci se ovšem dostavili také.

Za chvilku bude šest. „Už dorazili Poláci?“ ptá se kdosi. Polský sbor Domino Cantes zpestří naše vystoupení několika písničkami. Už jsme spolu několikrát zpívali.

A pak se zaplněný kostel pohrouží do magického přítmí a my kráčíme za svitu mihotavých světýlek v dlaních směrem k oltáři. Martin u varhan nás doprovází prologem z úvodní písně Ejhle, Hospodin přijde. Pak se rozsvítí. Ríša se Simonou se ujímají slova. Roli průvodců koncertem zvládají bez zaváhání. První blok je věnován adventu. Pomalu ze mě padá počáteční nervozita a při známé anglické koledě The First Nowell mám příjemný pocit souznění. Teprve teď mi dochází, kolik lidí nás sleduje!

Na scénu přicházejí naši polští hosté. Připravili si sedm polských vánočních písní a podávají je s velkým nasazením. Divákům se líbí hlavně horalské halekačky. Poláci mají temperament a cit pro dynamiku. Jsou skvělí. A my si můžeme odpočinout a také se na chvíli stát posluchači.

Vracíme se před oltář a od této chvíle mi koncert plyne neuvěřitelně rychle. Máme báječné publikum, tváří se nadšeně. Ke konci nastupují naše děti. Při zpěvu se doprovázejí na flétnu, ozvučná dřívka a řehtačky, vypadají roztomile. Snad to nepůsobí příliš lacině. Děti chtěly zpívat, moc se na to těšily a připravovaly. Mají velký úspěch. Cizinci sice nerozumí slovům, ale nadšení dětí je osloví.

Koncert se nezadržitelně blíží k závěru. Je mi skoro líto, když Ríša se Simonou oznámí, že následuje několik posledních písní, které zazpíváme společně s polskými a belgickými přáteli a které si s námi koneckonců může zazpívat každý: Tichá noc ve všech známých jazycích, Venez, mes enfants pro naše frankofonní publikum a Narodil se Kristus Pán pro našince.

A už je po všem. Zdravíme se se známými a stojíme u stolečku s občerstvením, svařené víno v ruce, a máme toho tolik na srdci, co potřebujeme probrat. Koncert, který jsme připravovali několik měsíců, náhle patří minulosti. Čas je neúprosný. Naštěstí dnes není tak nemožné vrátit jej alespoň částečně zpátky. Na fotkách Tomáše Jacka („takhle že jsme opravdu vypadali?“). A také na nahrávce z koncertu („no, tak místy by to chtělo trošku dopilovat“). Ještě nás čekají dvě menší vystoupení po Novém roce. Nejtrvalejším výsledkem našeho snažení je ovšem více než 1100 eur, které diváci věnovali hospici Dobrého pastýře.

Uběhl týden. Zvoním u sousedů. Chci je požádat, zda by nám mohli během vánočních prázdnin zalévat v bytě kytky. „Děkujme moc za pozvání na koncert“, začali sami, „podařilo se vám přivést ke sv. Petrovi spoustu lidí a hlavně dětí, obvykle tam vídáme hlavně důchodce. Vytvořili jste krásnou vánoční atmosféru. A kytky vám samozřejmě zalejeme, spolehněte se.“

Píše se únor 2010 a Brusinky nacvičují pásmo lidových písní na jarní vystoupení. Vzpomínka na vánoční koncert nás však stále hřeje. A snad nejen nás.

Irena Neškudlová